Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se Bruno s Pegasem před nějakými šesti lety vrátili na scénu, byla to samozřejmě událost jako hrom. KRABATHOR byl tou dobou dávno u ledu a Česku tak nějak stále chyběl někdo, kdo by s přirozeným charizmatem celému tomu deathmetalovému pelotonu takříkajíc „velel“. Ale HYPNOS byl zpět a tak se hned všechno změnilo k lepšímu, především pak kvůli výborné hudbě, kterou ze sebe naše dvojice vysypala s lehkostí sobě vlastní na ochutnávkovém EP „Halfway To Hell“. To lepší však ještě teprve mělo přijít.
O dva roky později si HYPNOS, tentokráte už posilněni o kytaristu Igora Hubíka a smlouvu s německým vydavatelstvím Einheit Produktionen, znovu vyšlápli do nahrávacího studia, kde chtěli všechnu tu nově nabitou energii a znovuobjevenou radost ze společného hraní zpečetit a přetavit v řádné dlouhohrající album. S sebou si sbalili tvrdost hutnou jako skála, naštvanost přímo čpící touhou vyříkat si to se všemi a se vším a hlavně chuť natočit album takového smrtícího kovu, až budou všem oči přecházet.
A co vám mám říkat, povedlo se. Dojem, který si především odnesete z epopeje o rouhacím komandu, které řídí vzestup nového Antikrista, je velký a mocný. Posloucháte něco velkého a mocného, představujete si něco velkého a mocného a něčemu velkému a mocnému také podléháte. HYPNOS jsou na „Heretic Commando“ stále nadopováni předcházející nečinností a tak strhávají pomyslná stavidla vaší pozornosti téměř prakticky v každém okamžiku téhle nahrávky.
Hudební pogrom startuje úvodní „Nailed To The Golden Throne“, ihned vykládající na stůl všechna esa, co jich jen Bruno a spol. mají zastrkaných za stahováky. Strhující předehru, zemité riffy a skrnaskrz masírující Brunův vokál tedy především. Takhle se hraje profesorský death metal. „Inverted (Chasing The Apostles)“ je vzápětí jen stvrzením těchto slov, když přináší ještě silnější zážitek, doleštěný navíc nesmírně sugestivním textem v refrénu. Nesmiřitelně s hledáčkem zamířeným na ten nejcennější kov pokračujeme v „Cholera/Mor“ a zejména v „Burning Again (Hymn Of Eternal Fire)“, opravdové hymně smrti, která se myslím již od dob zmíněného EP „Halfway To Hell“ stala výkladní skříní HYPNOS. Pak se na chvíli vložíme do vířivého tornáda pekelně rychlé „Alliance Of Snakes (Reptilian Conception)“, abychom se znovu mohli vrátit do poněkud pomalejší, přemýšlivější polohy, kde to kapele sedí snad ještě o chloupek více. „In Love With Death“ je dalším zvučným kusem, jako revolver na stříbrném podnose neseným na silném ústředním motivu, dráždivém dotyku melodie a znovu skvěle „procítěném“ murmuru. Přes instrumentální vsuvku „Decadence (Art Of Modern Misery)“ se vzápětí povzneseme k řezavým výšinám temného kusu „Extremely Dark Days“ a přes další „ortodoxní“ sypačku „Versus The Void“ a v pořadí druhou, tentokráte již klasickou instrumentálku „Urbi At Morbid (Farewell To Sanctity)“ s obvyklou stopáží a krásnou přesmyčkou v názvu, se dostáváme až k samotnému konci téhle výjimečné deathmetalové sbírky.
Na něm stojí samotní HYPNOS, symbolicky na nás ukazují prstem jako blahé paměti strýček Sam, rekrutující americké vojáky, a ptají se: „Poslouchali jste dobře?“ Já, přísahám, poslouchal (a je to předpokládám poznat). A co vy?
1. Nailed To The Golden Throne
2. Inverted (Chasing The Apostles)
3. Cholera/ Mor
4. Burning Again (Hymn Of Eternal Fire)
5. Alliance Of Snakes (Reptilian Conception)
6. In Love With Death
7. Decadence (Art Of Modern Misery)
8. Extremely Dark Days
9. Versus The Void
10. Urbi At Morbid (Farewell To Sanctity)
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.